Hřbitov. Toto slovo ve mne vyvolává zvláštní pocity. Pro některé je toto místo uklidňující, jinému nahání hrůzu. Jedno je ale jisté. Musíme tam jednou všichni. Ať dřív, nebo později. Za celý svůj kratičký život jsem se s tímto slovem setkala už několikrát. Dokonce víckrát, než by bylo zdrávo. Slyším jej vyslovovat především z úst mladých lidí.. Ale proč ? Proč tolik mladých lidí touží po smrti ? nešťastné lásky ? Kvůli problémům v rodině, či snad ve škole ? Mnoho mladých si neváží svého života. Hazardují s ním. Někteří by naopak chtěli žít, ale nemohou. Proč ? Nemoci, autonehody, sebevraždy, vraždy... Mnoho lidí pak sklání hlavu a s uslzenýma očima chodí s kyticí uctít památku svých milovaných, na tolik známé, možná milované a mnoha lidmi nenáviděné místo : HŘBITOV.
Často mě zamrazí, když vidím, jak je do toho ledového mramoru vytesáno jméno někoho, kdo ještě nemusel zemřít...
Milí čtenáři, važte si života. Ač se to na první pohled nezdá, ukrývá i mnoho šťastných chvil, které se musí prožívat na plno. Snad Vás to zavedlo k zamyšlení.

Páni. Vážně moc pěkný článek.:) Jinak souhlasím s tebou. Někteří by, ale potřebovali objasnit jaké je to (někdy) super žít. Vážně moc pěkný článek:)