close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 





                 Welcome











.

Listopad 2010

A Dost !

10. listopadu 2010 v 20:25 | já |  Kapitoly do mojí knihy
Přestože bylo léto, už nejméně dva týdny pršelo. Nikdo nevycházel ven. Nešťastná Adéla seděla ve svém pokoji. Její slzy splývaly s kapkami deště, které dopadaly na chodník. Nemohla myslet na nic jiného, než na to, jak se její maminka cítí. Musí teď sedět v obývacím pokoji a poslouchat ta sprostá slova a urážky. Když už si myslí, že je konečně klid, opět se ozve tátův hlas. ,, Už od doby, co jsem si tě bral, jsem věděl, že ty nebudeš na výchovu dětí nikdy dobrá." ,, Když jsi to věděl, tak proč sis mě vzal ?" ,,To teda nevím. Jedno vím ale jistě. Že jsem udělal velkou chybu." ,,Vypadni, nebudeš ničit naši rodinu! " Následuje facka a po ní tři další. ,,Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat. Je ti to jasné ?" ,, Nech nás na pokoji. Já už s tebou nechci žít. Požádám o rozvod." ,,Jestli to uděláš, tak tě zabiju." To už nevydrží ani Adéla a s hrůzou vykřikne. ,,Pane Bože, prosím tě, už dost !" 
Jakmile to dořekla, otec bouchl dveřma a odešel , jak měl ve zvyku pokaždé, když ho něco rozčílilo, do hospody. V domě se rozhostilo děsivé ticho. Adéla věděla, že otec delší dobu nepříjde, a proto s pláčem přiběhla do máminy náruče . Teprve po nesčetných polibcích na těle i na duši se uklidnila a pak, pod tíhou vyčerpání usnula. Když se za nějakou dobu probudila, matka se oblékala. ,,Kam jdeš ? " Ptala se ustaraně. ,,Jdu na policejní stanici." ,,Vrať se brzy a dávej na sebe pozor." ,,Neboj, budu, ale ty se připrav. zřejmě se tvůj otec nevrátí v dobré náladě." Adélin obličej se zkroutil. Dala se z něj vyčíst spousta věcí. Strach, úzkost, bolest, obavy, zármutek, ale zároveň i špetka naděje. Naděje v to, že ještě někdy bude jejich rodina normální. Nějakou chvíli byla doma sama. Pak napjaté ticho přerušilo hlasité odemykání dveří. Hlavou jí prolétla jen jediná myšlenka. Táta. Rychle utekla do svého pokoje , posadila se na postel a s tlukoucím srdcem čekala, co bude dál. Najednou se otevřely dveře do pokoje a do nich vstoupila máma. ,,Maminko," zvolala Adéla. ,,Už bude brzy po všem, zlatíčko. Řekla jsem panu komisaři, že to není první případ a že už jsem dříve požádala o rozvod. No, a pravě dnes to, jako na zavolanou přišlo. Není sebemenších pochyb o tom, že tě soud svěří do mé péče." ,,To je sice všechno krásné, mami, ale kam půjdeme ?" ,,Neboj se, však my už to nějak vyřešíme. " Sotva to dořekla, letní vítr se s rachotem opřel do oken a rozevlál záclony. Matka s dcerou byly tak vyděšené, že ani nezaregistrovaly příchod otce. Byl opilý. Hodil na zem jakousi tašku, kterou občas nosíval do práce a upadl na gauč. Když se trošku vzpamatoval,protřel si oči a přímo před sebou na skleněném stole uviděl soudní obsílku. Ani se nemusel dívat dovnitř, aby zjistil obsah. Jeho tep byl znatelně zrychlený. V obličeji zrudl a prudce vstal. Bez ostychu došel až k Adélině pokoji. Rozrazil dveře a nelidsky zařval. Obě přepadl panický strach. Chtěli utéct. Bylo však příliš pozdě. Otec zamkl dveře a chytil matku za vlasy. Dcera se snažila přivolat pomoc. Marně. Pevně ji chytil za zápěstí a hodil s ní na postel. Za každý výkřik dostala facku. Mlátil ji tak dlouho, dokud nepadla do bezvědomí .  Poté její matku odtáhl do ložnice a teror mohl pokračovat. Čím více se mlátila, tím více ji mlátil. Ke všemu na ni ještě řval.  ,,Já tě varoval, ty mrcho. Toho budeš litovat. To kvůli tobě jsem přišel o práci, rozumíš ? Ty můžeš za všechno. Všechno je to tvoje vina ! Tak, teď se mnou pěkně půjdeš ven, aby se ti pročistila hlava, až budeš vypovídat u soudu." ,,Ne, vykřikla skoro nepříčetně a plivla mu do obličeje. Kromě další facky si vysloužila něco mnohem bolestivějšího. Zkroutil ji ruce dozadu tak nešťastně, že jí jednu zlomil. ,,Kurva, " řekl vztekle. Tohle mi ještě chybělo. Seber se a padej do koupelny. Trochu se uprav, ať mi u lékaře neděláš ostudu." Pomalu se s uslzenýma očima, modřinami na těle a zlomenou rukou pokoušela vstát a dojít do koupelny. Její muž však nebyl spokojen a zařval na ni :,,Dělej!" Bolelo ji celé tělo. Ale co měla dělat ? Manžela se bála a proto radši poslechla. Podívala se do zrcadla. Udělal z ní trosku. Život pro ní přestával mít cenu. Chtěla ho skončit. Moc dobře věděla, že stačí otevřít skříňku nad umyvadlem, vytáhnout krabičku s prášky na spaní, vsypat si jich pár do dlaní.... netrvalo by příliš dlouho a bylo by po všem. Pak si Ale vzpomněla na Adélu. Copak jí tohle může udělat ? To ne. I přes všechna utrpení se musí dát trochu do pořádku. ,,Kde jsi sakra tak dlouho ?!" Ozve se najednou z předsíně. Když místo odpovědi sešla dolů, chytil ji za zdravou ruku a chtě nechtě ji táhl k autu...

.... Zanedlouho auto zastavilo před nemocnicí. Už když vcházeli dovnitř, nemohli si nevšimnout řady lidí v čekárně. Nakonec se i oni dostali na řadu. Doktor je přívětivě pozdravil. Když se lépe podíval na ženu, v očích měl obavu a zároveň údiv. Ne však kvůli zlomenině, nýbrž kvůli ženiným četným modřinám. Sedl si za psací stůl, aby mohl zapsat příčinu zranění. ,,Nuže paní..."                  ,,  Skalinová ". ,,Ach ano... povězte mi prosím, jak došlo k vašemu zranění. " ,,Sklopila hlavu a do země tiše řekla : ,, Upadla jsem na schodech. ,,Chápu..." Řekl lékař a z jeho hlasu bylo jasné, že si o tom myslí své. ,,Musím vám provést RTG. Pojďte prosím za mnou." ,,Mohu jít také ?" Zeptal se muž. Přestože se žena na lékaře podívala ustaraně a tím dala jasně najevo, že jí je to proti srsti,
lékař musel souhlasit. Poslední šance na záchranu byla tudíž úplně ztracena...

.... Po zrentgenování doktor, se slovy : ,,Počkejte prosím, za chviličku vám přinesu výsledky," odešel do vedlejší místnosti. Muž okamžitě využil příležitosti. ,,Myslela sis, že ti to jen tak projde, viď ? Ale to ses přepočítala." Žena se nezmohla na slovo. ,,Tak to nesu, je to velice komplikovaná zlomenina. Bude to složitý proces. Ruka musí samozřejmě do sádry, ale ještě předtím musíme provést mnohá opatření. Mimo jiné jsme zjistili, že máte i jiná poranění, která situaci nijak nezlehčují. Musíme si vás tu ještě nějaký čas nechat. " ,,To nevadí." Řekl muž. ,,Rád jí budu oporou v takové těžké chvíli." Žena se jen hořce usmála. Však víc, než starost o sebe, teď měla o svou dceru Adélu. 

potrat

10. listopadu 2010 v 12:01 | já |  potraty pohledem básníka
Slunce se schovalo za nebeskou šedí,
o mých nejtajnějších přáních snad jen hvězdy vědí.
Měla jsem se lépe podívat do tvé tváře
a poznat v ní lháře.
Mělo mě napadnout, když říkal jsi mi protřele,
že mě strašně miluješ a proto chceš svatbu v kostele.
Ani by tě nenapdlo, když jsi byl zaujat zkoumáním mého G bodu,
že bych mohla přemýšlet o rozvodu.
Byl jsi fakt dobrý, já slastně si mlaskla
a právě v tu chvíli guma praskla.
Řekl jsi : V tvé lasturce sperma ztratí se jako jehla v sena kupce.
Když však přišly testy, změnil jsi názor,
jediným řešením byla interupce.
Brzy mé tělo zdobilo modřiny.
To dítě za to nemohlo, bylo nevinný.
Doktor mi pak řekl, že potrat nutný není.
Dítě umřelo v důsledku těžkého poranění.
Plakala jsem od večera do rána.
Jak jsem mohla být tak blbá a vzít si tyrana.
Chtěla bych se usmát, alespoň malinko.
Ale nemůžu, když nemám svoje miminko.
Když se nad tím zamyslím, jak snadno se dnes shání,
přes internet pár legálních zbraní.
Studená kulka prohnala mou hlavu,
a já se konečně ztratila v tom davu.
Tak a je konec, loučím se se světem a na druhý břeh spěchám za svým dítětem.



Z pohledu matky

Přátelé

8. listopadu 2010 v 19:45 | já
Všichni jistě známe sociální síť jménem facebook. Když klepneme na položku s přáteli, objeví se nám celá řada. Jsou to ale opravdoví přátelé ? Nejednou jsem byla v nouzi a když jsem potřebovala pomoct, zjistila jsem, že najednou se všichni přátelé rozprchli. 
Naštěstí jsem našla 3, nebo 4, kteří mě podrželi nad vodou... Byli to sice 4 ze stovek lidí, kteří se nazývají přáteli, ale byli tu pro mě. Pomohli mi a já jsem jim dodnes vděčná. Občas si i já připadám jako pomocná dušička a kde můžu, tam pomůžu.. Málokdy se mi ale dostane odplaty. Kdysi jsem měla jednoho moc dobrého e-mailového kamaráda. Měla jsem ho ráda a rozhodla jsem se mu o svých citech říct. On mi místo lásky nabídl přátelství a chtěl si se mnou pořád psát. Dnes je to víc, jak půl roku, co mi nenapsal. Mrzí mě to, už z toho důvodu, že teď procházím obdobím, kdy bych od něj potřebovala pomoc. Protože to byl vždycky on, komu jsem se mohla vyplakat na rameni. Nějakou dobu jsem se na něm snažila najít nějakou chybu. Až jsem ji našla. Byl to můj anděl strážný... ale neměl křídla. Co tím chci říci. Je nesmírně důležité po svém boku mít alespoň jednoho jediného přítele, o kterém víme, že mu můžeme důvěřovat. Protože si myslím, že důvěra je v přátelství to nejdůležitější. 

A závěrem doplním citát, který vystihuje poslední větu  : ,,Láska umírá na pravdu... přátelství na lež..
Přeji příjemný večer a prožíjte ho pokud možno s přáteli... 

Vaše Aja

Dospělost

7. listopadu 2010 v 19:24 | já
Dospělost... Každý po ní touží. 



Za věkovou hranici dospělosti považujeme všichni 18.let V duchu si říkáme : Až mě bude 18, pořádně to roztočím. Beztrestně budu kouřit, kupovat si alkohol, vypadnu z baráku... Pak , když jsme dospělí, v mnoha případech zjistíme, Že to vůbec není takové, jak jsme si to představovali. Zjistíme, že vůbec není lehké sehnat práci, natož nějaký byt... 
Postupem času budeme víc a víc stárnout a možná si uvědomíme, že se toužíme vrátit do dětských let.. Bývá už většinou ale pozdě. Proto mám pro vás jednu radu. Užívejte si mládí, dokud to jde. 

s pozdravem Vaše Aja