close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 





                 Welcome











.

Prosinec 2010

Šípková Růženka pro dospělé

30. prosince 2010 v 11:00 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz |  +18 však víme :)
Šípková Růženka 

za hory a za potoky 
2 královští rodičové žili už roky
přišla k nim dobrá víla
svou kouzelnou hůlku v dlani skryla
na to královna řekla :
Ach vílo
 co bylo to bylo
chtěla bych dítě spanilé jak růže,
abych ho pak jako ježibaba mohla stáhnout z kůže
víla, splnivši přání zmizela z davu
a královna do 9 měsíců byla v jiném stavu
zahradníci nesměli pěstovat žádné kytky
neb kdysi za Růženkou přišli 3 pytky. 
jak sudička řekla, tak se taky stalo
když Růžena pekla, cosi se posralo.
Růženka jednou šla se projít
 však ne daleko. Na statku musela krávy dojit.
A jak podojila mléko skvělé,
kráva ji kopla do prdele.
Tu z dálky již vidí kamenný hrad,
z kterého line se příšerný smrad.
tu slza jí padne do bujných vnad
Mám mě ten vůl rád ?
ptala se z nešťasné lásky
několika listé sedmikrásky.
Přišla tedy do hradu
však zjistila, že dveře měly závadu
vrzaly a byly staré
tož tak si řekla oj ty kare
Šla po starých kamenných schodech
přitom se zasekla v některých bodech
a na vrchu stařena s rozlámanou páteří
čekala Růženku u dveří.
Růženka, ta sebou trhla
kdyby to nebylo tak trapné, hned by zdrhla .
Oblečena v starodávný kroj,
podala Růžence šicí stroj.
Růženka samým nadšením vzdychla
a pak domalíčku ostrou jehlou se píchla
po chvíli tedy zjistila prve,
že na zemi leží kaluž krve.
Růženka na posilněnou panáka si dala
a pak.. to vzdala.
100 let trvalo než únavu zdolal 
 a když se prosekal , zvolal :
I když celé město dělá hajaja 
na krásném oři přijel princ bajaja.
hned , jak to dořek, jak se sluší,
ta stará herka vyplivla duši.
On nedbaje na to, 
utíkal zachránit svoje zlato .
Vyběhl nahoru celý udýchaný
čímž dal jasně najevo, 
že každý den zachraňuje spící panny.
otevřel ústa, ač při jeho kýchání
si radši dobře rozmyslel, zda použije umělé dýchání
podívl se na Růženku, ne že by byla tlustá
a však rozhodl se, že nebude líbat její ústa.
sklonil se dolů, princ z daleké vísky
a políbil Růženku na stydké pysky :-)
Růžence po tváři slza dojetím stekla
a však když spatřila prince zvolala ,, Fuj, To jsem se lekla .
 Růženka nebyla žádná běhna,
a tak k sobě stáhla stehna. 
pár hvězdiček kolem hlavy však neznačilo štěstí
To Růženka mu dala mezi oči pěstí .
chtěla si zachovat pověst svou
a tak prince zardousila stehovkou 
pak sama mu šla na pohřeb 
a za každého na památku udělala 1 dřep
na cestě k oltáři ji trochu sralo 
že celé království spalo.
při odchodu na jeho rakev položila věnce
a tak končí pohádka pro dospělé.... O Růžence

bolest na duši

22. prosince 2010 v 21:49 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz |  smutnéé
Říká se, že tělo je pouze jakousi tělesnou schránkou pro naši duši. A já už jsem se několikrát přesvědčila, že je tomu skutečně tak. Když nás bolí zuby, zajdeme si k zubařce, když jsme nemocní, zajdeme si k lékaři, když nás bolí hlava, stačí nám prášek. Ale když nás bolí duše.... kam jdeme v takovém případě... 
Přátelé jsou tu od toho, aby nás podporovali, neopouštěli nás v těžkých chvílích, to vše pro nás dělají a my se cítíme silní... alespoň na nějakou dobu... 
Já si ale myslím, že ač máme kolem sebe spoustu fajn lidí, s bolestí se na konec musíme vypořádat stejně sami. 
Každý z nás už určitě nějakou bolest na duši zažil... Někdo se s ní vypořádal hůř, někdo líp. záleží na intenzitě bolesti... 
Buďte silní a nenechte bolest, aby zasáhla vaši duši... 
Protože s každým úderem je křehčí a křehčí...
Vím to sama a můžu Vám k tomu říct, že moje duše se proti bolesti obrňuje tím, že se snažím pomoct druhým....
Takže kdyby jste potřebovali nějak pomoct, nebo potěšit, stačí napsat...


                             krásné Vánoční a ničím nerušené svátky Vám přeje

                                                           Vaše Aja
                               

falešní přátelé

19. prosince 2010 v 16:19 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz |  smutnéé
Nikdy by mě nenapadlo, že by mohli být i v mém malém okruhu lidí, které jsem nazývala svými přáteli.
Toho kluka už sem nějakou dobu znala. Jmenuje se Kuba. Vždycky jsem si myslela, že mu můžu cokoli říct... Byl jako my. HOLKY. Nikdy nebyl problém se s ním o čemkoli bavit. A včera jsme se taky bavili. Na celkem zajímavé téma. Čekal ode mne diskrétnost a zachování naprostého mlčení. Proč taky ne, řekla jsem si. Je to přece můj kamarád a jemu můžu věřit. V prostřed psaní se cosi zvrtlo a mě začalo napadat, jestli za něj nepíše někdo jiný. Chtěl po mě , abych mu něco poslala. Chvíli jsem váhala, protože mi to od něj moc nesedělo. Špatné myšlenky jsem vypudila, protože naše konverzace nabírala euforických stavů. Ráno jsem vstala a měla příjemné pocity, které odpoledne vystřídala prudká bolest u srdce. Nejen , že mi řekl, že to nepsal tak uplně on, ale horší bylo, že pokud bych mu poslala to, co po mě požadoval, zničilo by mi to nejen můj osobní život... 
Je mi to líto. 
Na jednu stranu mu nemůžu odpustit a na stranu druhou vím, že dobré věci by převážily ty špatné.
Nevím jestli na to zapomenu.... Ale jedno vím jistě... že naše včerejší konverzace ponese KRUTÉ následky. 
ps: vzpomněla jsem si na jeden citát, který se k tomu naprosto hodí : ,,Čas možná všechno zahojí... ale JIZVY... ty už ZŮSTANOU.. a v našem případě se zaryly hodně hluboko....


                                                       Vaše Aja

fór

10. prosince 2010 v 15:19 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz |  vtípky
Je to červené a není to vidět. Co je to ? 
-
-
vnitřní krvácení.


Jdou dvě sušenky po ulici. V tom jede auto a jednu z nich zajede. Ta druhá se otočí a povídá :
,,Prosím tě pojď, a nedrob. 

Vzor

10. prosince 2010 v 15:15
Milí čtenáři...

Nemálo z nás za svůj vzor považuje nějakou celebritu. Ať je to zpěvák, herec, sportovec a nebo třeba taneční instruktor. Pro mě je vzorem pouze jediný člověk. A to moje maminka. Jak už jsem zmiňovala v článku uveřejněném před několika měsíci, Je to jediný člověk, se kterým si, včetně Michala, kterého znám už od "Dětství" a pevně doufám, že již navštívil tyto stránky, rozumím a mohu
se mu svěřit. 
Vzorem je pro mě prakticky ve všem. Svou přirozeností, dobrou náladou, mladistvým vzhledem a faktem, že její ústa se dokáží smát, když jí ♥ pláče.
Nic víc už snad ani není třeba dodávat ....

     

                                             Vaše Aja

Útěk

10. prosince 2010 v 14:58 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz |  Kapitoly do mojí knihy
Milí čtenáři. Dnes se dočkáte pokračování knihy. Předem Vás musím upozornit, aby jste ji brali tak trochu s "Rezervou" . Nejsem totiž profesionál, ale psát mě baví. Psát tuto kapitolu pro mne bylo poněkud obtížné, protože jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, jak uvidíte v níže přiložené fotce, jaké to je být obětí zvrhlého úchyla :) Naštěstí bylo vše jen jako a za pomoci dvou užasných kamarádek jsme to nakonec zvládli. Musím se vám přiznat, že jsem z toho focení měla strach... ale dopadlo to  víc než suprově. :) :) :) Tak příjemné počteníčko... 
Ps : doufám, že ten výraz v obličeji připomíná něco, jako je strach


Útěk

Mezitím, co byli rodiče pryč, se Adéla probudila. Bolela ji hlava. Pokoušela se vstát, ale zavrávorala. Byla zesláblá. Když se trochu vzpamatovala, porozhlédla se po domě. Nikdo tam však nebyl. Povzdechla si. Dávala vinu za hádky rodičů sobě.
Chytla ji panika. Co když se matce něco stalo ? Když do hodiny nikdo nepříjde, uteče z domu. S každou minutou však ztrácela naději. Hodina uplynula jako voda a stále nikdo nepřicházel. Ještě chvíli váhala, má-li opravdu domov opustit. Pak si ale uvědomila, že nemá jinou možnost. Když se sbalila, vzala do ruky matčinu fotku a letmo jí dala polibek. ,,Nikdy nezapomenu, mami." Řekla. Už už byla u dveří, když tu si uvědomila, že jí tu přece nemůže jen tak nechat. Vzala tedy tužku a papír na který matce napsala krátky vzkaz :
,, Nejdražší maminko. Je mi líto, že to takhle musí končit.
Pro mě jsi vždy byla, jsi a budeš tou nejlepší mámou na
světě. Odcházím... vzpomínej na mě jen v tom nejlepším.
Ani já to takhle nechci, ale nemáme na vybranou. Pevně
doufám, že se ještě někdy uvidíme.
Sbohem, líbá Tvá Adéla...."


Již se stmívalo, když Adéla opouštěla domov. Naposledy se tedy podívala na to peklo, kde celých 17 let musela trpět i se svou maminkou. Uvažovala nad tím, kde asi stráví tuhle noc. Byla unavená a klížili se jí oči. Potěšilo ji, když před sebou uviděla hluboký hustý les. V naději na přenocování sebrala poslední zbytek odvahy a sil a k lesu došla. Její strach však sílil s myšlenkou na to, co všechno se jí může stát. Úzkost a hrůzu umocňovalo kvílení lesních zvířat. Adéla měla naštěstí za sebou výcvik ve skautském oddíle a tak netrvalo dlouho, aby postavila stan. Štěstí bylo, že přestalo pršet. Mohla tedy rozdělat oheň a alespoň trošku se ohřát a osušit. Dřív, než ji přemohla únava, oheň uhasila. Probudilo ji až ranní slunce, jehož paprsky prosvítaly do stanu. Přemýšlela nad tím, co bude dělat celý den. Má se snad vrátit domů ? To ne. Když si přibližně promítla svůj denní plán, vydala se hlouběji do lesa. Cestou natrhala pár malin, ostružin a borůvek a šla se podívat po nějakém dočasném obydlí. Aby cesta rychleji ubíhala, zpívala si písničku, kterou slýchala od své maminky, když byla malá. Vzpoměla si také na to, jak jí před spaním povídala pohádku O pejskovi Chundeláčkovi. Tu ona měla nejraději. Na chvíli zalitovala toho, že opustila domov. Krutá vzpomínka ji však vrátila zpátky do reality. Zastavila se až u Strašidelného mlýnu.
Po chvíli váhání a s notnou dávkou odvahy přistupovala nejistě blíž. Z dálky bylo slyšet vytí psů, či snad zatoulaných vlků. Vzala za kliku a s bušícím srdcem vstoupila dovitř. Nebylo tam světlo. Jen tma a zima. Usoudila tedy, že toto místo, na příští časy, jejím budoucím bříbytkem rozhodně nebude. Poté toto obydlí již raději nezkoumala. Rozhodla se, že se vrátí zpět. Měla nejvyšší čas. Pro dívky jejího věku nebylo na takovém místě příliš bezpečno. O tom se Adéla, jak za chvíli uvidíte, sama přesvědčila.
2. kapitola




Když došla zpět ke svému stanu, nevěřila vlastním očím. Věci měla rozházené všude kolem. Jako první ji napadalo, že se do stanu mohl dostat divočák. Po zvážení však musela tuto možnost zamítnout. Dostala strach. Chtěla si rychle sebrat zbylé věci a co nejrychleji odtud odejít. Padla na kolena a snažila se dát všechno dohromady. Když chtěla vstát, položil jí někdo ruku na rameno. Trhla sebou. Tohle nebyl divočák, ale silný, zarostlý muž, který ohrožoval Adélin život nožem. Bylo jí do pláče. Začala škemrat. " Copak asi holka jako ty, dělá na takovém místě tak sama ? Asi ti budu muset ukázat, co se takovým něžným stvořením dělá."
,,Ne, prosím, neubližujte mi. Dám vám cokoli." "Cokoli říkáš ?" "Ano, opravdu, co budete chtít." "Jediné, co chci, jsi ty. Rozumíš ? Tak pojď pěkně se mnou a nedělej žádné hlouposti." "Ne," vykřikla a ze všech sil praštila muže do rozkroku. Ten zasyčel bolestí. Využila tedy příležitosti a dala se na útěk. Mužova bolest bohužel netrvala příliš dlouho, ale jeho vtek se zdvojnásobil. Když se trošku vzpamatoval,
Po chvíli váhání a s notnou dávkou odvahy přistupovala nejistě blíž. Z dálky bylo slyšet vytí psů, či snad zatoulaných vlků. Vzala za kliku a s bušícím srdcem vstoupila dovitř. Nebylo tam světlo. Jen tma a zima. Usoudila tedy, že toto místo, na příští časy, jejím budoucím bříbytkem rozhodně nebude. Poté toto obydlí již raději nezkoumala. Rozhodla se, že se vrátí zpět. Měla nejvyšší čas. Pro dívky jejího věku nebylo na takovém místě příliš bezpečno. O tom se Adéla, jak za chvíli uvidíte, sama přesvědčila. Když došla zpět ke svému stanu, nevěřila vlastním očím. Věci měla rozházené všude kolem. Jako první ji napdalo, že se do stanu mohl dostat divočák. Po zvážení však musela tuto možnost zamítnout. Dostala strach. Chtěla si rychle sebrat zbylé věci a co nejrychleji odtud odejít. Padla na kolena a snažila se dát všechno dohromady. Když chtěla vstát, položil jí někdo ruku na rameno. Trhla sebou. Tohle nebyl divočák, ale silný, zarostlý muž, který ohrožoval Adélin život nožem. Bylo jí do pláče. Začala škemrat. " Copak asi holka jako ty, dělá na takovém místě tak sama ? Asi ti budu muset ukázat, co se takovým něžným stvořením dělá."
,,Ne, prosím, neubližujte mi. Dám vám cokoli." "Cokoli říkáš ?" "Ano, opravdu, co budete chtít." "Jediné, co chci, jsi ty. Rozumíš ? Tak pojď pěkně se mnou a nedělej žádné hlouposti." "Ne," vykřikla a ze všech sil praštila muže do rozkroku. Ten zasyčel bolestí. Využila tedy příležitosti a dala se na útěk. Mužova bolest bohužel netrvala příliš dlouho, ale jeho vtek se zdvojnásobil. Když se trošku vzpamatoval, vydal se za Adélou. Netrvalo dlouho a dohonil ji. Pod vlhkým listím nohy klouzaly.
Upadla. Dřív, než mohla vstát, obkročmo si na ni sedl a přiložil nůž na krk. Adéla plakala, naříkala, bránila se. Teprve až dostala facku, došlo jí, že klást jakýkoli odpor, je naprosto zbytečné. Když už si myslela, že je konec, zajel ji rukou pod tričko. Vytřeštila oči a nebyla nebyla ze sebe schopna vydat jediné slovo. Teprve až ucítila, že jeho ruka klouže níž, vykřikla ze všech sil a možná právě to jí zachránilo život.
Kdyby nebylo mladíka, který byl nedaleko svého obydlí na pravidelné procházce lesem, další tlumené výkřiky už by asi nikdo neslyšel. V mladíkovi se probudily ochranitelské pudy a vydal se dívce na pomoc. Když ji našel a uviděl takhle bezbrannou, vrhl se na muže a snažil se ho od ní odtrhnout. Naštěstí se mu to povedlo. Prštil ho do nosu, ze kterého se okamžitě spustila krev. " Uteč," křikl mladík na Adélu. Ta však, jako omámená, se nemohla pohnout z místa. Teprve poté, co muž utekl, začala hysterčit. " Neboj se a nekřič. Už ti nic nehrozí." " Ne, ne, já už nechci!" "Notak, já ti přece neublížím. Navíc, tady zůstat nemůžeš." " Proč ti na mě záleží ? Vůbec mě neznáš... já mám strach !" " To naprosto chápu, ale myslíš si, že kdybych ti chtěl ublížit, tak ti pomůžu ? " Adéla se na něj podívala uslzenýma očima.
Jeho pohled byl laskavý. Podal ji ruku a ona mu bezeslova dala svou dlaň. Nevěděla proč, ale měla pocit, že s ním se jí už nic zlého stát nemůže....

Oblíbená kniha

6. prosince 2010 v 9:15 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz
Pokaždé, když se mě někdo zeptá na tuto otázku, nemám pro něj jinou odpověď, než TA MOJE. Jsem na ni právem hrdá, protože u mých spolužáků, kamarádů a dokonce i u mé rodiny sklízí obrovský úspěch. Není tedy divu, že jsem se s ní s Vámi , milí čtenáři, chtěla podělit i na svém blogu. Postupně sem budou přibývat jak kapitoly doplněné fotkami, tak kapitoly ve verších. Doufám, že Vás, stejně jako své fanoušky, nezklamu a návštěvníků bude přibývat.
Přeji hezký a zimním sluncem prosluněný :) den


                                        Vaše Aja