Nikdy by mě nenapadlo, že by mohli být i v mém malém okruhu lidí, které jsem nazývala svými přáteli.
Toho kluka už sem nějakou dobu znala. Jmenuje se Kuba. Vždycky jsem si myslela, že mu můžu cokoli říct... Byl jako my. HOLKY. Nikdy nebyl problém se s ním o čemkoli bavit. A včera jsme se taky bavili. Na celkem zajímavé téma. Čekal ode mne diskrétnost a zachování naprostého mlčení. Proč taky ne, řekla jsem si. Je to přece můj kamarád a jemu můžu věřit. V prostřed psaní se cosi zvrtlo a mě začalo napadat, jestli za něj nepíše někdo jiný. Chtěl po mě , abych mu něco poslala. Chvíli jsem váhala, protože mi to od něj moc nesedělo. Špatné myšlenky jsem vypudila, protože naše konverzace nabírala euforických stavů. Ráno jsem vstala a měla příjemné pocity, které odpoledne vystřídala prudká bolest u srdce. Nejen , že mi řekl, že to nepsal tak uplně on, ale horší bylo, že pokud bych mu poslala to, co po mě požadoval, zničilo by mi to nejen můj osobní život...
Je mi to líto.
Na jednu stranu mu nemůžu odpustit a na stranu druhou vím, že dobré věci by převážily ty špatné.
Nevím jestli na to zapomenu.... Ale jedno vím jistě... že naše včerejší konverzace ponese KRUTÉ následky.
ps: vzpomněla jsem si na jeden citát, který se k tomu naprosto hodí : ,,Čas možná všechno zahojí... ale JIZVY... ty už ZŮSTANOU.. a v našem případě se zaryly hodně hluboko....
Vaše Aja

ten citát je pěknej a pravdivej :)