close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 





                 Welcome











.

Útěk

10. prosince 2010 v 14:58 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz |  Kapitoly do mojí knihy
Milí čtenáři. Dnes se dočkáte pokračování knihy. Předem Vás musím upozornit, aby jste ji brali tak trochu s "Rezervou" . Nejsem totiž profesionál, ale psát mě baví. Psát tuto kapitolu pro mne bylo poněkud obtížné, protože jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, jak uvidíte v níže přiložené fotce, jaké to je být obětí zvrhlého úchyla :) Naštěstí bylo vše jen jako a za pomoci dvou užasných kamarádek jsme to nakonec zvládli. Musím se vám přiznat, že jsem z toho focení měla strach... ale dopadlo to  víc než suprově. :) :) :) Tak příjemné počteníčko... 
Ps : doufám, že ten výraz v obličeji připomíná něco, jako je strach


Útěk

Mezitím, co byli rodiče pryč, se Adéla probudila. Bolela ji hlava. Pokoušela se vstát, ale zavrávorala. Byla zesláblá. Když se trochu vzpamatovala, porozhlédla se po domě. Nikdo tam však nebyl. Povzdechla si. Dávala vinu za hádky rodičů sobě.
Chytla ji panika. Co když se matce něco stalo ? Když do hodiny nikdo nepříjde, uteče z domu. S každou minutou však ztrácela naději. Hodina uplynula jako voda a stále nikdo nepřicházel. Ještě chvíli váhala, má-li opravdu domov opustit. Pak si ale uvědomila, že nemá jinou možnost. Když se sbalila, vzala do ruky matčinu fotku a letmo jí dala polibek. ,,Nikdy nezapomenu, mami." Řekla. Už už byla u dveří, když tu si uvědomila, že jí tu přece nemůže jen tak nechat. Vzala tedy tužku a papír na který matce napsala krátky vzkaz :
,, Nejdražší maminko. Je mi líto, že to takhle musí končit.
Pro mě jsi vždy byla, jsi a budeš tou nejlepší mámou na
světě. Odcházím... vzpomínej na mě jen v tom nejlepším.
Ani já to takhle nechci, ale nemáme na vybranou. Pevně
doufám, že se ještě někdy uvidíme.
Sbohem, líbá Tvá Adéla...."


Již se stmívalo, když Adéla opouštěla domov. Naposledy se tedy podívala na to peklo, kde celých 17 let musela trpět i se svou maminkou. Uvažovala nad tím, kde asi stráví tuhle noc. Byla unavená a klížili se jí oči. Potěšilo ji, když před sebou uviděla hluboký hustý les. V naději na přenocování sebrala poslední zbytek odvahy a sil a k lesu došla. Její strach však sílil s myšlenkou na to, co všechno se jí může stát. Úzkost a hrůzu umocňovalo kvílení lesních zvířat. Adéla měla naštěstí za sebou výcvik ve skautském oddíle a tak netrvalo dlouho, aby postavila stan. Štěstí bylo, že přestalo pršet. Mohla tedy rozdělat oheň a alespoň trošku se ohřát a osušit. Dřív, než ji přemohla únava, oheň uhasila. Probudilo ji až ranní slunce, jehož paprsky prosvítaly do stanu. Přemýšlela nad tím, co bude dělat celý den. Má se snad vrátit domů ? To ne. Když si přibližně promítla svůj denní plán, vydala se hlouběji do lesa. Cestou natrhala pár malin, ostružin a borůvek a šla se podívat po nějakém dočasném obydlí. Aby cesta rychleji ubíhala, zpívala si písničku, kterou slýchala od své maminky, když byla malá. Vzpoměla si také na to, jak jí před spaním povídala pohádku O pejskovi Chundeláčkovi. Tu ona měla nejraději. Na chvíli zalitovala toho, že opustila domov. Krutá vzpomínka ji však vrátila zpátky do reality. Zastavila se až u Strašidelného mlýnu.
Po chvíli váhání a s notnou dávkou odvahy přistupovala nejistě blíž. Z dálky bylo slyšet vytí psů, či snad zatoulaných vlků. Vzala za kliku a s bušícím srdcem vstoupila dovitř. Nebylo tam světlo. Jen tma a zima. Usoudila tedy, že toto místo, na příští časy, jejím budoucím bříbytkem rozhodně nebude. Poté toto obydlí již raději nezkoumala. Rozhodla se, že se vrátí zpět. Měla nejvyšší čas. Pro dívky jejího věku nebylo na takovém místě příliš bezpečno. O tom se Adéla, jak za chvíli uvidíte, sama přesvědčila.
2. kapitola




Když došla zpět ke svému stanu, nevěřila vlastním očím. Věci měla rozházené všude kolem. Jako první ji napadalo, že se do stanu mohl dostat divočák. Po zvážení však musela tuto možnost zamítnout. Dostala strach. Chtěla si rychle sebrat zbylé věci a co nejrychleji odtud odejít. Padla na kolena a snažila se dát všechno dohromady. Když chtěla vstát, položil jí někdo ruku na rameno. Trhla sebou. Tohle nebyl divočák, ale silný, zarostlý muž, který ohrožoval Adélin život nožem. Bylo jí do pláče. Začala škemrat. " Copak asi holka jako ty, dělá na takovém místě tak sama ? Asi ti budu muset ukázat, co se takovým něžným stvořením dělá."
,,Ne, prosím, neubližujte mi. Dám vám cokoli." "Cokoli říkáš ?" "Ano, opravdu, co budete chtít." "Jediné, co chci, jsi ty. Rozumíš ? Tak pojď pěkně se mnou a nedělej žádné hlouposti." "Ne," vykřikla a ze všech sil praštila muže do rozkroku. Ten zasyčel bolestí. Využila tedy příležitosti a dala se na útěk. Mužova bolest bohužel netrvala příliš dlouho, ale jeho vtek se zdvojnásobil. Když se trošku vzpamatoval,
Po chvíli váhání a s notnou dávkou odvahy přistupovala nejistě blíž. Z dálky bylo slyšet vytí psů, či snad zatoulaných vlků. Vzala za kliku a s bušícím srdcem vstoupila dovitř. Nebylo tam světlo. Jen tma a zima. Usoudila tedy, že toto místo, na příští časy, jejím budoucím bříbytkem rozhodně nebude. Poté toto obydlí již raději nezkoumala. Rozhodla se, že se vrátí zpět. Měla nejvyšší čas. Pro dívky jejího věku nebylo na takovém místě příliš bezpečno. O tom se Adéla, jak za chvíli uvidíte, sama přesvědčila. Když došla zpět ke svému stanu, nevěřila vlastním očím. Věci měla rozházené všude kolem. Jako první ji napdalo, že se do stanu mohl dostat divočák. Po zvážení však musela tuto možnost zamítnout. Dostala strach. Chtěla si rychle sebrat zbylé věci a co nejrychleji odtud odejít. Padla na kolena a snažila se dát všechno dohromady. Když chtěla vstát, položil jí někdo ruku na rameno. Trhla sebou. Tohle nebyl divočák, ale silný, zarostlý muž, který ohrožoval Adélin život nožem. Bylo jí do pláče. Začala škemrat. " Copak asi holka jako ty, dělá na takovém místě tak sama ? Asi ti budu muset ukázat, co se takovým něžným stvořením dělá."
,,Ne, prosím, neubližujte mi. Dám vám cokoli." "Cokoli říkáš ?" "Ano, opravdu, co budete chtít." "Jediné, co chci, jsi ty. Rozumíš ? Tak pojď pěkně se mnou a nedělej žádné hlouposti." "Ne," vykřikla a ze všech sil praštila muže do rozkroku. Ten zasyčel bolestí. Využila tedy příležitosti a dala se na útěk. Mužova bolest bohužel netrvala příliš dlouho, ale jeho vtek se zdvojnásobil. Když se trošku vzpamatoval, vydal se za Adélou. Netrvalo dlouho a dohonil ji. Pod vlhkým listím nohy klouzaly.
Upadla. Dřív, než mohla vstát, obkročmo si na ni sedl a přiložil nůž na krk. Adéla plakala, naříkala, bránila se. Teprve až dostala facku, došlo jí, že klást jakýkoli odpor, je naprosto zbytečné. Když už si myslela, že je konec, zajel ji rukou pod tričko. Vytřeštila oči a nebyla nebyla ze sebe schopna vydat jediné slovo. Teprve až ucítila, že jeho ruka klouže níž, vykřikla ze všech sil a možná právě to jí zachránilo život.
Kdyby nebylo mladíka, který byl nedaleko svého obydlí na pravidelné procházce lesem, další tlumené výkřiky už by asi nikdo neslyšel. V mladíkovi se probudily ochranitelské pudy a vydal se dívce na pomoc. Když ji našel a uviděl takhle bezbrannou, vrhl se na muže a snažil se ho od ní odtrhnout. Naštěstí se mu to povedlo. Prštil ho do nosu, ze kterého se okamžitě spustila krev. " Uteč," křikl mladík na Adélu. Ta však, jako omámená, se nemohla pohnout z místa. Teprve poté, co muž utekl, začala hysterčit. " Neboj se a nekřič. Už ti nic nehrozí." " Ne, ne, já už nechci!" "Notak, já ti přece neublížím. Navíc, tady zůstat nemůžeš." " Proč ti na mě záleží ? Vůbec mě neznáš... já mám strach !" " To naprosto chápu, ale myslíš si, že kdybych ti chtěl ublížit, tak ti pomůžu ? " Adéla se na něj podívala uslzenýma očima.
Jeho pohled byl laskavý. Podal ji ruku a ona mu bezeslova dala svou dlaň. Nevěděla proč, ale měla pocit, že s ním se jí už nic zlého stát nemůže....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 :P :P | 30. prosince 2010 v 11:51 | Reagovat

tuhle kapitolu už jsem jednou četla ve škole :)dobře ty :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama