close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 





                 Welcome











.

Leden 2011

Setkání s Petrem v kostele

29. ledna 2011 v 16:18 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz
Kapitola 4

Setkání s Petrem v kostele

"Ondro, vstávej, příjdeme pozdě." Zvolala Adéla, sotva sluneční paprsky pošimraly její tvář." "Neměj strach, není to daleko. Nemůžeš se dočkat ?" "Jsem zvědavá. Kostel jsem vždy viděla jen z dálky."
Když vyšli ven, sluníčko je pálilo do zad. Ptáčci si prozpěvovali a rozkvetlá louka voněla kytkama, na kterých ulpěla kapka ranní rosy. Když došli ke kostelu, museli se oba ztišit. Jakmile Adéla překročila práh kostela, byla nadšená. Vypadalo to tam přesně tak, jak ji Ondra vyprávěl. Nádherně. Hlavně tam byl klid a všichni se měli rádi.
Když došlo k pozdravení pokoje, podala Ondrovi ruku. Cítila, jak je něžná, ale zároveň dost silná na to, aby dokázala pomoct. Po mši Adéla uviděla před kostelem hlouček kluků. Z těch se jí ale líbil jen jediný. Ondra si toho všiml a pod záminkou, že jde ještě něco koupit do obchodu, nechal Adélu o samotě.
Najednou se hlouček kluků rozpustil. Až na jednoho. Nemohla skoro dýchat. Srdce jí bilo jako zvon. Šel k ní a usmál se na ni.
Sklopila oči. Cítila, jak červená. Všechny tyto příznaky nasvědčovaly jen jedinému. A to lásce na první pohled.
"Ahoj," Řekl a podal jí ruku na pozdrav. Trochu rozpačitě mu ji podala taky a vykoktala ze sebe : "Čau." "Nikdy jsem tě tady neviděl." "Jo, to je možné, zrovna jsem se přistěhovala." "Jinak já jsem Petr." "Adéla." Měla zvláštní pocit v břiše. Nejen, že měl dokonalé jméno, ale taky dokonale vypadal.
Měl středně krátké, kaštanově hnědé vlasy, pomněnkově modré, okouzlující oči a jeho tělo připomínalo tělo hrdiny z pobřežní hlídky. Jeho ruce vypadaly jemné, asi jako ebenové dřevo a hlas jí zněl v uších jako zpěv nebeských andělů.Hltala každý jeho pohyb, každičké gesto. Nemohla od něj odtrhnout oči. Nejvíc jí však na něm rajcovaly rty. Byly tak svůdné, smyslné a růžové, jak okvětní plátky růže.
"Spěcháš ?" Vytrhne ji ze snění jeho hlas. "Vůbec ne. Jen chci mít jistotu, že už je Ondra doma." "Počkej, ty myslíš toho mladíka, co dnes ráno stál vedle tebe v kostele ?" "Jo, přesně toho myslím."
"Tak ten už je určitě doma." "Vy se znáte ?" "No jasně, je to můj dlouholetý kamarád." "Aha, to je zvláštní, ještě se o tobě nezmínil." "To příjde."
Kdyby kostelní hodiny nezačaly odbíjet dvanáct hodin, zůstali by tam a povídali by si třeba celou věčnost.
"Teď už bych ale opravdu měla jít." "Nevadilo by ti, kdybych tě doprovodil ?" " To budu ráda. Bydlím teď nějaký čas u Ondry."
"Jak to ?" "Nezlob se, ale je to zdlouhová a ne příliš příjemná historie." "No, nevadí, snad někdy."
Adéla se s Petrem cítila jako v jiné dimenzi a proto cestu všemožně natahovala. Jemu to ani v nejmenším nevadilo. Když se konečně zastavili před Ondrovým obydlím,
Petr se na Adélu překrásně usmál a povytáhl obočí. Ona udělala to samé. Věděla, že se musí rozloučit, ale ani jednomu se do toho nechtělo.
"Měl bych jít." "já nechci, abys už šel." " Vždyť se nevidíme naposled. Jestli chceš, dám ti na sebe kontakt." "Ráda bych, ale ztratila jsem mobil." "No, nevadí, napíšu ti přes Ondru. Zatím se měj."
Když se rozloučili, zavřela za sebou dveře, opřela se o ně a sesula se na podlahu.
"Ahooj, Adél," vítal z obýváku Ondra uvelebený v křesle." "Ahoj, to je fajn, že už jsi doma." "Byl jsem ještě něco nakoupit a potom... vám dvěma to tak slušelo..."
"Já … najednou se mi začala podlamovat kolena a nevěděla jsem, co říct. Vyschlo mi v krku a cítila jsem, jak se mi všechna krev
hrne do hlavy a navíc... já nevím.... je to moc složité..." "Naopak, řekl bych, že je to velmi jednoduché. Vypadá to, a nepřišel jsem na to žádnou vědeckou cestou, že jsi se zamilovala."
Adéla vyprskla smíchy. "Myslím, že máš naprostou pravdu."
"Ty, poslyš, Adélo, nevadilo by ti, kdyby dnes Petr přišel na návštěvu ? Víš, je to můj kamarád a občas se za mnou staví. Ale to už ti jistě cestou stihl vyzvonit."
Adéla cítila, jak se jí do spánků hrne krev. Představa, že ho opět uvidí, byla prostě úžasná. "Proč by mi to mělo vadit ?" Řekla nadšeně. "Tak fajn. Do třetice musíme podniknout velký nákup. Péťa totiž miluje šunkofleky.Navíc ty taky nemůžeš pořád chodit v mém oblečení. Abych nezapoměl. Každou sobotu dělám tzv. "Velký úklid". Mimochodem.... nechtěla bys s Peťou někam zajít ?
Ukázal by ti, kde co je, zkratka by tě tady trochu provedl." "Proč ne?" Řekla a usmála se.
"Běž se připravit. Co nevidět budeme muset vyjít, abychom stihli autobus." "To je dobře, pěšky by se mi nechtělo."

Autobus zastavil těsně ve chvíli, kdy došli na zastávku. Cesta se kvůli úmornému vedru zdála být zdlouhavá a nesnesitelná. Když však přece dorazili na místo, octli se před obrovským náměstím. Sotva vystoupili, rozběhla se Adéla k prvnímu obchodu, který ji padl do oka.
"Počej chvíli, tady mají fakt dobré oblečení pro všechny. Určitě si vybereš."
Adéla chvíli zaváhala. Nedovedla pochopit, že kluk, kterého zná sotva dva dny, je za ni schopný utratit tolik peněz . Nicméně byla ráda.
Vchodové dveře se před nimi samy otevřely. Uvnitř to vypadalo nádherně. Kromě obrovského prostoru s několika patry, které zdobila pestrobarevná flóra, visely na strobě nádherné lustry, které byly posety třpitivými kamínky, jež dělaly velmi dobrý dojem. V místnosti byly také figuríny, na kterých visely nejrůznější kousky společenských, extravagantních i běžně se nosících oděvů.
Adéla na ten skvost chvíli koukala s otevřenou pusou a potom řekla : "Ondro, je to sice nádhera, ale tohle si nemůžu dovolit."
"Tohle,prosím tě, nechej na mě. A nechci slyšet žádné námitky, nebo ti něco vyberu sám."
Chvíli se tedy koukala a pak vzala několik věcí do kabinky, kde si je postupně zkoušela. S každým novým modelem se ukázala Ondrovi, který pokaždé, když ji viděl, dal palec nahoru. Nezůstalo však jen u oblečení. Na účtence se objevily ceny i za různé doplňky a líčidla. Bylo opravdu štěstí, že měl Ondra kreditku. Když pohlédl na hodinky, jímala ho hrůza.
Urychleně zaplatili a jak nejrychleji mohli, odtamtud odešli.

V superparketu, který stál hned vedle, nakoupili poslední suroviny potřebné k večeři a v poslední minutě doklusali na autobus. Inu, měli štěstí, že ho stihli, jinak by se nedostali včas domů. Byl totiž poslední.

Sebevražda 2

26. ledna 2011 v 20:35 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz |  smutnéé
I mě občas chytily takové stavy. Jednou, měla jsem šílenou depku, celý svět se hroutil a já měla pocit , že všichni jsou proti mě, v žádné oblasti se mi nedařilo a mě napadla šílená věc. Nad ránem jsem vstala z postele a šla do kuchyně. Plakala jsem. Měla jsem v úmyslu, stejně jako moje kamarádka, ukončit svůj život velkým množstvím prášků. Vzala jsem krabičku a celý její obsah vysypala na stůl. Napustila jsem si do skleničky vodu a chvíli na ně koukala. Pak jsem si je vzala do ruky a rozhodla jsem se, že je jeden po druhém spolykám. Věděla jsem, že do rozednění je dost času, a že pokud nebudu otálet, do rána bych mohla být tuhá. Nevím, co mě tehdy vedlo k tomu, abych to neudělala. Po zbytek rána jsem byla nevyspaná a uplakaná...

Druhý případ byl, že se jednou naši pohádali, a já měla pocit, že to neunesu. Šla jsem do kuchyně a ostří nože jsem si přiložila k zápěstí. Cítila jsem, jak v ní pulsuje krev... stačilo pár sekund.. stačilo protnout tu tenkou žílu a během půlhodinky bych vykrvácela.. zázrak ? Boží záměr ? Snad.. Ale já to tehdy neudělala.

Přátelé, i Vás chci tímto požádat.. pokud máte nějaký problém, svěřte se.I když je pravda, že se říká: Někdy jedno objetí, či pohlazení způsobí víc, než celá plejáda slov a může vám to zachránit život.
Pokud chcete, pište.. pokud ne, je to na vás...  

Pěkný večer plný nádherných prožitků a ŽÁDNÉHO MYŠLENÍ NA TAK NESMYSLNÉ ŘEŠENÍ, JAKO JE SEBEVRAŽDA,


                          Přeje Vaše Ája

Sebevražda

26. ledna 2011 v 20:19 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz |  smutnéé
Odchod, vysvobození, klid. Tohle si jistě mnoho lidí spojí s pojmem sebevražda. S jednou mou nejmenovanou kamarádkou jsme byly něco jako sestry. Říkali jsme si vše, o vše jsme se dělili, poslouchali stejnou muziku , prostě vše, co kamarádky spojuje. Jednou, z fakt pitomého důvodu, se pokusila o sebevraždu. Zbavit života ji mělo 40 prášků. Jednoho pozdního odpoledne mi přišla zpráva, že ta moje nej kamarádka, o které tady mluvím, leží v nemocnici a že ji zachránili v hodině dvanácté. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Někdo, koho jsem měla tak ráda a se vším se mu svěřovala , udělal tohle. Moje oči zaplnily slzy. Nedokázala jsem to pochopit. Stále jsem jí připomínala, že kdykoli bude potřebovat, ať se na mě obrátí, klidně i ráno, a já jí pomůžu. Ale ona si na mě v té nejhorší chvíli nevzpomněla. Proč ? To jsem nevěděla. Cítila jsem pocit viny. Nebyla jsem tam, když mě potřebovala. Dnes už to bude víc jak dva roky, co jsme se od doby, kdy se uzdravila od myšlenek na takové nesmyslné řešení. Je mi mooooc líto, že už spolu nejsme v kontaktu. Ale kdyby náhodou dívka, (a ona ví která) přišla na tenhle blog a četla tenhle článek, PROSÍM, aby se mi ozvala. Strašně moc mi chybí. MTMMR. Z....

                                                      Vaše Aja 

Chci být tvůj přítel

26. ledna 2011 v 20:01 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz |  Kapitoly do mojí knihy
Milí čtenáři, konečně jsem se dostala k tomu, abych sem přidala další z kapitol mé knihy.. příjemné čtení


Chci být tvůj přítel

Aby cestou nenastalo trapné ticho, započal mladík konverzaci. " Jak se vlastně jmenuješ ?" "Adéla." Řekla ještě roztřeseným hlasem. "Já jsem Ondra. Ty tady asi nejsi náhodou, viď ? Snad jsi neutekla z domova." "Z domova ? To nebyl domov, to bylo peklo." "Co se stalo, chceš o tom mluvit ?" "Teď opravdu ne, nezlob se." "Ne, neomlouvej se. To je přece v pořádku." Cesta netrvala příliš dlouho. Když vyšli velký kopec, Ondra se zastavil před útulným obydlím a řekl : "Tak, tohle je moje království. Pojď dál a osprchuj se. Připravím pokoj. Kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct." Adéla srdečně poděkovala a vstoupila do koupelny. Zavřela za sebou dveře a nechala na sebe dopadat kapky horké vody. Když se osprchovala, zamířila do kuchyně, kde to nádherně vonělo. Když ji Ondra spatřil, pokynul hlavou směrem ke stolu, aby se posadila. "Ty nebudeš jíst ?" Zeptala se, když před sebou uviděla jen jeden talíř. "Jedl jsem před chvílí."
"V tom případě jíst nebudu." "Co blázníš ?" "Nezlob se, nemůžu
jíst sama, tátovi to vždycky vadilo." "Já přece nejsem tvůj táta. Navíc potřebuješ nabrat sil. Přestaň teď myslet na všechno zlé
co jsi prožila a pusť si televizi, abys přišla na jiné myšlenky. Platí?" "Platí." "Fajn, ale předtím mi prosím slib ještě jednu věc."
"Jakou ?" "Že sníš tu večeři." Adéla jen pokývala hlavou. Z ničeho nic se začala celá chvět.
"Co se stalo ? Je ti zima ? Počkej chvíli, uvařím čaj." Sotva to dořekl, vzal do ruky ovladač a pustil televizi, ve které zrovna běžel Adélin oblíbený film Pretty Woman.
Když Ondra podával Adéle hrnek s malinovým čajem, byla už o poznání klidnější.
  "Kdy mám odejít ?" Zeptala se z ničeho nic. "Proč bys měla někam chodit ?" Zeptal se nechápavě. "Věčně tě otravovat nemůžu." "Ty mě ale nijak neotravuješ." "To říkáš teď." "Ty snad víš, kam půjdeš ?" Adéla sklopila oči a začervenala se. Mlčela...
"Tak vidíš. Zůstaneš tady tak dlouho, jak bude třeba. Jediný problém je, jak to vyřešíme se školou. Já už to mám za sebou."
"U mě taky žádný problém, tři roky s výučním listem. Skončila jsem." "Fajn, o jednu starost míň. Zbytek dořešíme časem." "Ale..." "Žádné ale. Už jsem řekl." "Děkuji." "Neděkuj mi pořád."
"Když nebudu umět poděkovat za maličkosti, pak těžko bych
dokázala poděkovat za věci velké." "To je moc hezké." "Tohle mě naučila moje maminka." "Tvá maminka musela být laskavá a hodná." "Ty jsi takové štěstí neměl ?" "Já nevím, jaká byla maminka. Umřela při porodu a otec od nás odešel, když mi bylo šest.
"Od nás ?" "Ano. Starala se o mně, až do osmnácti let, babička. Zanechala takové jmění, které mi odkázala, že do smrti nebudu muset hnout ani prstem." "Páni, kde k takovým penězům přišla ?" "To mi nikdy neřekla."
"Je fajn, že jsi se mi s tím svěřil." Místo odpovědi jí položil otázku. "Nechceš mi taky povědět, co máš na srdci ? Víš, takový tenpokec o životě...." "Dobře", řekla a na okamžik zrakem zavadila o obrazovku. "Ten film mám ráda, protože končí šťastně. Ten muž
pro svou lásku udělá cokoli." "Ne vždy však všechno končí tak, jako ve filmu." "To je život." "To je fakt."
"Znám tě sice jen chvíli, ale přesto mám pocit, že jsi mým dlouholetým přítelem." "Tohle neříkej, vždyť o mě nic neviš." "Já myslela , že když teď spolu budeme nějakou dobu v jednom domě, že bychom si měli spíše důvěřovat."
"Máš pravdu. Pojď, půjdeme nahoru a otevřeně si o všem promluvíme."
…. Když se pohodlně posadili na postel, Ondra začal vyprávět, jak to bylo od samého začátku. 
"Když jsem se narodil, plakal jsem, jako každé miminko. Táta čekal na chodbě. Pak za ním přišli doktoři a řekli mu, že jim je líto, ale že v důsledku těžkého porodu maminka zemřela. Tehdy jsem to samozřejmě nevnímal. Když jsem o něco povyrostl, začal
jsem chodit do školky. Pro mé kamarády zřídka kdy chodili tatínkové. Slyšel jsem, jak skoro každé dítě se radostně dralo do
náruče a už od dveří křičelo : "Máma." V tu chvíli jsem ve svém dětském srdíčku poprvé pociťoval zvláštní stesk.
Jednou, když už jsem všechno pochopil, jsem sebral odvahu a zeptal se na maminku táty. On mi však o ní nechtěl nic říct. Až babička mě opatrně zasvětila do kruté pravdy. Před půl rokem zemřela. Abych se necítil tak sám, chtěl jsem si někoho najít.
Otráven z nespravedlnosti života jsem vyrazil na párty.Tam jsem potkal Andreu. Zdála se být milá. Později se ale ukázalo, že je obyčejná mrcha. Z počátku mi říkala samá sladká slůvka a to, co jsem jí na očích viděl, jsem jí splnil. O rok později mi dala kopačky se slovy : "Nebudu chodit s takovým ubožákem, který sebou nechá tak snadno manipulovat.
To mě dost poznamenalo, a tak jsem se rozhodl, že už se na žádnou holku ani nepodívám. No a pak jsem potkal tebe. Což mi taky změnilo život. Tak, to je snad vše. Řekneš mi i ty své tajemství ?"
"Ty jsi mi řekl své, teď je řada na mě."
Dřív, než Adéla začala vypráět, chtěla se napít. V tu chvíli se zvedl vítr a s rachotem zavřel okno. Adéla se tak lekla, že na sebe hrnek s čajem vylila. Automaticky ze sebe chtěla sundat mokré oblečení, když v tom si uvědomila Ondrovu přítomnost.
Ten si však přece jen stihl něčeho všimnout. A to četných podlitin na jejím těle. Ondra na ni vytřeštil oči a s hrůzou řekl : " Proboha ! Kdo ti tohle udělal ? A neříkej, že ten chlápek z lesa.
To už tam musíš nějakou dobu mít." "Když dovolíš, ráda bych se převlékla. Pak můžeme pokračovat." Ondra vytáhl ze skříně nějaké oblečení a podal je Adéle se slovy : "Neboj, nebudu se dívat." Když se převlékla, začala vyprávět.
"Už od malička jsem svou maminku milovala. Říkala jsem jí
všechno. Své starosti, radosti, úspěchy i neúspěchy. Naopak s tátou jsem si nikdy nerozumněla. Byl na mě i na maminku hnusný.
Vyčítal nám každou maličkost. Nezajímal se o mě. Bylo mu jedno, co dělám. Pořád to bylo horší a horší. Nutil nás do věcí, které jsme dělat nechtěly.
Když mu maminka chtěla vzdorovat, dostala facku.
Násilností přibývalo, až se u nás staly každodenní rutinou. Když už jsem to nevydržela a chtěla jsem se maminky zastat, dostala jsem taky. Nedávno mu maminka pohrozila žádostí o rozvod. Dřív, než se stihl opít, ji opět zfackoval. V práci dostal výpověď. Když přišel domů, uviděl na stole soudní obsílku, Co se stalo s maminkou nevím, zbil mě do bezvědomí a když jsem se pak probudila, v domě nikdo nebyl. Nevěděla jsem sice, co bude dál, ale jedno jsem věděla jistě. Že odtamtud musím co nejrychleji odejít. Sbalila jsem si tedy věci a napsala mamince stručný dopis. Poté jsem utekla z domu a přespala v lese. Na druhý den mě přepadl ten muž. Ale to už víš."

Když dívka skončila své vyprávění, v očích chlapce se objevily slzy.
"Nebreč. To já bych měla mít na krajíčku, že jsem tam mámu nechala samotnou." Místo odpovědi se jí však dostalo objetí. "Něco ti poradím. Zkus svůj život svěřit do rukou Boha. Pro mě je velikou oporou. Přítel, se kterým si můžu promluvit kdykoli a kdekoli."
"Tak jo." "Bezva, ráno je v kostele mše, můžeš toho využít." "Moc ráda, jen doufám, že půjdeš se mnou." "O to se neboj, chodím tam každou neděli." "Už se těším." "Já taky. Teď už jdi ale spát, ať nabereš sil."

dějepis je legrace

21. ledna 2011 v 19:22 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz
Nevíte, jak si zapamatovat celé jméno Lenina ? Tak hele : Vladimír Uljanov Lenin .
Tak a teď si přečtěte počáteční písmena jeho jména... Tak už víte ??? :) Taková kravina mohla napadnout snad jen mě :D
A kdo by náhodou tvrdil, že je vůl, nikdo mu to nemůže vyčítat, protože to má napsané ve svém jméně :D :D :D

Má milovaná čeština

17. ledna 2011 v 16:31 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz
Český jazyk prostě miluji. A to už jako mluvu, či předmět ve škole. Mám z něj totiž 1. Ostatní spolužáci českému jazyku příliš neholdují, což se projeví i ve známkách. Vždy jsem milovala psaní slohových prací a podobných věcí. Psaní mě začalo bavit natolik, že jsem se stala jednou z autorek českých knih. Jak jste si jistě všimli, přidávám Vám sem, i když přiznávám že ne zrovna 2x rychle, kapitoly knihy, která by se do konce roku měla objevit na internetových knihkupectví. Možná se Vám, milí čtenáři, může zdát, že odbíhám od daného tématu, ale opak je pravdou. Kdybych totiž neměla ráda češtinu, nepsala bych na toto téma a nemohla bych ani psát knihu, ve které je pravopis TOLIK DŮLEŽITÝ !!! :)


                                   
Doufám, že nadále budete sledovat rozvoj mého blogu



                                                               Vaše Aja 

čemu se ta mládež nezasměje...

14. ledna 2011 v 17:45 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz
Nedávno mě kamarádka přinutila sledovat " To její anime" . Když jsem viděla Kakashiho, jen tak jsem z hecu plácla, že si jako 1. všiml nebezpečí ptačí chřipky... to byl jeden záchvat smíchu.. Pak jsem jen tak ze srandy nadhodila, že Orochimaru bude nový kytarista tokio hotel a ejhle.. další záchvat smíchu... nechápu... Čemu se dnes ta mládež nezasměje

Posmrtný život

7. ledna 2011 v 15:55 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz |  trocha toho nadpřirozena atd..
O posmrtném životě už jsem přemýšlela několikrát. To, že jsem přemýšlela o smrti , samozřejmě souvisí i s tím, že jsem přemýšlela, co přijde po ní. My křesťané věříme, že pokud jsme se za celý svůj život chovali v souladu s křesťanskými pravidly, naše duše bude vzata do nebe a budeme mít život věčný. Můžete mi na mou víru říkat co chcete, ale mě je to fuk. Jsem ráda, že ji mám.
Je ale zajímavé podívat se, jak to vidí jiní. 
Někdo si může myslet, že po smrti nepřijde nic. Prostě konec. Jiní věří, že se jejich duše převtělí a narodí se jako někdo jiný. Velmi zajímavé je také to "světlo na konci tunelu". Co se asi muselo rodit v hlavě lidem, kteří prožili klinickou smrt ???
A co si myslíte vy ? Mílí čtenáři ? 


                                                            Vaše Aja

ZDRAVÍ

1. ledna 2011 v 15:44 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz
Snad každý se přeje lásku, štěstí , peníze...
Já si momentálně přeji jedno. ZDRAVÍ. Včera večer mi z ničeho nic rozbušilo poměrně dost velkou rychlostí srdce. Pochopitelně jsem dostala strach. Nebylo to totiž poprvé. Docela těžko se mi v tu chvíli dýchalo a jediné, co mi zbylo, byla modlitba k Bohu, aby mi pomohl. Usnula jsem a ráno to bylo lepší. Nikde ovšem není řečeno, že se to nemůže stát znovu... Musím s hrůzou uznat, že jsem nikdy nepřemýšlela nad smrtí víc, než ten den. V brzké době mě čekají ještě některá vyšetření.. snad to zvládnu.. držte mi palce.



  

                                            Vaše Aja