close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 





                 Welcome











.

Chci být tvůj přítel

26. ledna 2011 v 20:01 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz |  Kapitoly do mojí knihy
Milí čtenáři, konečně jsem se dostala k tomu, abych sem přidala další z kapitol mé knihy.. příjemné čtení


Chci být tvůj přítel

Aby cestou nenastalo trapné ticho, započal mladík konverzaci. " Jak se vlastně jmenuješ ?" "Adéla." Řekla ještě roztřeseným hlasem. "Já jsem Ondra. Ty tady asi nejsi náhodou, viď ? Snad jsi neutekla z domova." "Z domova ? To nebyl domov, to bylo peklo." "Co se stalo, chceš o tom mluvit ?" "Teď opravdu ne, nezlob se." "Ne, neomlouvej se. To je přece v pořádku." Cesta netrvala příliš dlouho. Když vyšli velký kopec, Ondra se zastavil před útulným obydlím a řekl : "Tak, tohle je moje království. Pojď dál a osprchuj se. Připravím pokoj. Kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct." Adéla srdečně poděkovala a vstoupila do koupelny. Zavřela za sebou dveře a nechala na sebe dopadat kapky horké vody. Když se osprchovala, zamířila do kuchyně, kde to nádherně vonělo. Když ji Ondra spatřil, pokynul hlavou směrem ke stolu, aby se posadila. "Ty nebudeš jíst ?" Zeptala se, když před sebou uviděla jen jeden talíř. "Jedl jsem před chvílí."
"V tom případě jíst nebudu." "Co blázníš ?" "Nezlob se, nemůžu
jíst sama, tátovi to vždycky vadilo." "Já přece nejsem tvůj táta. Navíc potřebuješ nabrat sil. Přestaň teď myslet na všechno zlé
co jsi prožila a pusť si televizi, abys přišla na jiné myšlenky. Platí?" "Platí." "Fajn, ale předtím mi prosím slib ještě jednu věc."
"Jakou ?" "Že sníš tu večeři." Adéla jen pokývala hlavou. Z ničeho nic se začala celá chvět.
"Co se stalo ? Je ti zima ? Počkej chvíli, uvařím čaj." Sotva to dořekl, vzal do ruky ovladač a pustil televizi, ve které zrovna běžel Adélin oblíbený film Pretty Woman.
Když Ondra podával Adéle hrnek s malinovým čajem, byla už o poznání klidnější.
  "Kdy mám odejít ?" Zeptala se z ničeho nic. "Proč bys měla někam chodit ?" Zeptal se nechápavě. "Věčně tě otravovat nemůžu." "Ty mě ale nijak neotravuješ." "To říkáš teď." "Ty snad víš, kam půjdeš ?" Adéla sklopila oči a začervenala se. Mlčela...
"Tak vidíš. Zůstaneš tady tak dlouho, jak bude třeba. Jediný problém je, jak to vyřešíme se školou. Já už to mám za sebou."
"U mě taky žádný problém, tři roky s výučním listem. Skončila jsem." "Fajn, o jednu starost míň. Zbytek dořešíme časem." "Ale..." "Žádné ale. Už jsem řekl." "Děkuji." "Neděkuj mi pořád."
"Když nebudu umět poděkovat za maličkosti, pak těžko bych
dokázala poděkovat za věci velké." "To je moc hezké." "Tohle mě naučila moje maminka." "Tvá maminka musela být laskavá a hodná." "Ty jsi takové štěstí neměl ?" "Já nevím, jaká byla maminka. Umřela při porodu a otec od nás odešel, když mi bylo šest.
"Od nás ?" "Ano. Starala se o mně, až do osmnácti let, babička. Zanechala takové jmění, které mi odkázala, že do smrti nebudu muset hnout ani prstem." "Páni, kde k takovým penězům přišla ?" "To mi nikdy neřekla."
"Je fajn, že jsi se mi s tím svěřil." Místo odpovědi jí položil otázku. "Nechceš mi taky povědět, co máš na srdci ? Víš, takový tenpokec o životě...." "Dobře", řekla a na okamžik zrakem zavadila o obrazovku. "Ten film mám ráda, protože končí šťastně. Ten muž
pro svou lásku udělá cokoli." "Ne vždy však všechno končí tak, jako ve filmu." "To je život." "To je fakt."
"Znám tě sice jen chvíli, ale přesto mám pocit, že jsi mým dlouholetým přítelem." "Tohle neříkej, vždyť o mě nic neviš." "Já myslela , že když teď spolu budeme nějakou dobu v jednom domě, že bychom si měli spíše důvěřovat."
"Máš pravdu. Pojď, půjdeme nahoru a otevřeně si o všem promluvíme."
…. Když se pohodlně posadili na postel, Ondra začal vyprávět, jak to bylo od samého začátku. 
"Když jsem se narodil, plakal jsem, jako každé miminko. Táta čekal na chodbě. Pak za ním přišli doktoři a řekli mu, že jim je líto, ale že v důsledku těžkého porodu maminka zemřela. Tehdy jsem to samozřejmě nevnímal. Když jsem o něco povyrostl, začal
jsem chodit do školky. Pro mé kamarády zřídka kdy chodili tatínkové. Slyšel jsem, jak skoro každé dítě se radostně dralo do
náruče a už od dveří křičelo : "Máma." V tu chvíli jsem ve svém dětském srdíčku poprvé pociťoval zvláštní stesk.
Jednou, když už jsem všechno pochopil, jsem sebral odvahu a zeptal se na maminku táty. On mi však o ní nechtěl nic říct. Až babička mě opatrně zasvětila do kruté pravdy. Před půl rokem zemřela. Abych se necítil tak sám, chtěl jsem si někoho najít.
Otráven z nespravedlnosti života jsem vyrazil na párty.Tam jsem potkal Andreu. Zdála se být milá. Později se ale ukázalo, že je obyčejná mrcha. Z počátku mi říkala samá sladká slůvka a to, co jsem jí na očích viděl, jsem jí splnil. O rok později mi dala kopačky se slovy : "Nebudu chodit s takovým ubožákem, který sebou nechá tak snadno manipulovat.
To mě dost poznamenalo, a tak jsem se rozhodl, že už se na žádnou holku ani nepodívám. No a pak jsem potkal tebe. Což mi taky změnilo život. Tak, to je snad vše. Řekneš mi i ty své tajemství ?"
"Ty jsi mi řekl své, teď je řada na mě."
Dřív, než Adéla začala vypráět, chtěla se napít. V tu chvíli se zvedl vítr a s rachotem zavřel okno. Adéla se tak lekla, že na sebe hrnek s čajem vylila. Automaticky ze sebe chtěla sundat mokré oblečení, když v tom si uvědomila Ondrovu přítomnost.
Ten si však přece jen stihl něčeho všimnout. A to četných podlitin na jejím těle. Ondra na ni vytřeštil oči a s hrůzou řekl : " Proboha ! Kdo ti tohle udělal ? A neříkej, že ten chlápek z lesa.
To už tam musíš nějakou dobu mít." "Když dovolíš, ráda bych se převlékla. Pak můžeme pokračovat." Ondra vytáhl ze skříně nějaké oblečení a podal je Adéle se slovy : "Neboj, nebudu se dívat." Když se převlékla, začala vyprávět.
"Už od malička jsem svou maminku milovala. Říkala jsem jí
všechno. Své starosti, radosti, úspěchy i neúspěchy. Naopak s tátou jsem si nikdy nerozumněla. Byl na mě i na maminku hnusný.
Vyčítal nám každou maličkost. Nezajímal se o mě. Bylo mu jedno, co dělám. Pořád to bylo horší a horší. Nutil nás do věcí, které jsme dělat nechtěly.
Když mu maminka chtěla vzdorovat, dostala facku.
Násilností přibývalo, až se u nás staly každodenní rutinou. Když už jsem to nevydržela a chtěla jsem se maminky zastat, dostala jsem taky. Nedávno mu maminka pohrozila žádostí o rozvod. Dřív, než se stihl opít, ji opět zfackoval. V práci dostal výpověď. Když přišel domů, uviděl na stole soudní obsílku, Co se stalo s maminkou nevím, zbil mě do bezvědomí a když jsem se pak probudila, v domě nikdo nebyl. Nevěděla jsem sice, co bude dál, ale jedno jsem věděla jistě. Že odtamtud musím co nejrychleji odejít. Sbalila jsem si tedy věci a napsala mamince stručný dopis. Poté jsem utekla z domu a přespala v lese. Na druhý den mě přepadl ten muž. Ale to už víš."

Když dívka skončila své vyprávění, v očích chlapce se objevily slzy.
"Nebreč. To já bych měla mít na krajíčku, že jsem tam mámu nechala samotnou." Místo odpovědi se jí však dostalo objetí. "Něco ti poradím. Zkus svůj život svěřit do rukou Boha. Pro mě je velikou oporou. Přítel, se kterým si můžu promluvit kdykoli a kdekoli."
"Tak jo." "Bezva, ráno je v kostele mše, můžeš toho využít." "Moc ráda, jen doufám, že půjdeš se mnou." "O to se neboj, chodím tam každou neděli." "Už se těším." "Já taky. Teď už jdi ale spát, ať nabereš sil."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama