close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 





                 Welcome











.

Setkání s Petrem v kostele

29. ledna 2011 v 16:18 | co-mohl-napsat-zivot.blog.cz
Kapitola 4

Setkání s Petrem v kostele

"Ondro, vstávej, příjdeme pozdě." Zvolala Adéla, sotva sluneční paprsky pošimraly její tvář." "Neměj strach, není to daleko. Nemůžeš se dočkat ?" "Jsem zvědavá. Kostel jsem vždy viděla jen z dálky."
Když vyšli ven, sluníčko je pálilo do zad. Ptáčci si prozpěvovali a rozkvetlá louka voněla kytkama, na kterých ulpěla kapka ranní rosy. Když došli ke kostelu, museli se oba ztišit. Jakmile Adéla překročila práh kostela, byla nadšená. Vypadalo to tam přesně tak, jak ji Ondra vyprávěl. Nádherně. Hlavně tam byl klid a všichni se měli rádi.
Když došlo k pozdravení pokoje, podala Ondrovi ruku. Cítila, jak je něžná, ale zároveň dost silná na to, aby dokázala pomoct. Po mši Adéla uviděla před kostelem hlouček kluků. Z těch se jí ale líbil jen jediný. Ondra si toho všiml a pod záminkou, že jde ještě něco koupit do obchodu, nechal Adélu o samotě.
Najednou se hlouček kluků rozpustil. Až na jednoho. Nemohla skoro dýchat. Srdce jí bilo jako zvon. Šel k ní a usmál se na ni.
Sklopila oči. Cítila, jak červená. Všechny tyto příznaky nasvědčovaly jen jedinému. A to lásce na první pohled.
"Ahoj," Řekl a podal jí ruku na pozdrav. Trochu rozpačitě mu ji podala taky a vykoktala ze sebe : "Čau." "Nikdy jsem tě tady neviděl." "Jo, to je možné, zrovna jsem se přistěhovala." "Jinak já jsem Petr." "Adéla." Měla zvláštní pocit v břiše. Nejen, že měl dokonalé jméno, ale taky dokonale vypadal.
Měl středně krátké, kaštanově hnědé vlasy, pomněnkově modré, okouzlující oči a jeho tělo připomínalo tělo hrdiny z pobřežní hlídky. Jeho ruce vypadaly jemné, asi jako ebenové dřevo a hlas jí zněl v uších jako zpěv nebeských andělů.Hltala každý jeho pohyb, každičké gesto. Nemohla od něj odtrhnout oči. Nejvíc jí však na něm rajcovaly rty. Byly tak svůdné, smyslné a růžové, jak okvětní plátky růže.
"Spěcháš ?" Vytrhne ji ze snění jeho hlas. "Vůbec ne. Jen chci mít jistotu, že už je Ondra doma." "Počkej, ty myslíš toho mladíka, co dnes ráno stál vedle tebe v kostele ?" "Jo, přesně toho myslím."
"Tak ten už je určitě doma." "Vy se znáte ?" "No jasně, je to můj dlouholetý kamarád." "Aha, to je zvláštní, ještě se o tobě nezmínil." "To příjde."
Kdyby kostelní hodiny nezačaly odbíjet dvanáct hodin, zůstali by tam a povídali by si třeba celou věčnost.
"Teď už bych ale opravdu měla jít." "Nevadilo by ti, kdybych tě doprovodil ?" " To budu ráda. Bydlím teď nějaký čas u Ondry."
"Jak to ?" "Nezlob se, ale je to zdlouhová a ne příliš příjemná historie." "No, nevadí, snad někdy."
Adéla se s Petrem cítila jako v jiné dimenzi a proto cestu všemožně natahovala. Jemu to ani v nejmenším nevadilo. Když se konečně zastavili před Ondrovým obydlím,
Petr se na Adélu překrásně usmál a povytáhl obočí. Ona udělala to samé. Věděla, že se musí rozloučit, ale ani jednomu se do toho nechtělo.
"Měl bych jít." "já nechci, abys už šel." " Vždyť se nevidíme naposled. Jestli chceš, dám ti na sebe kontakt." "Ráda bych, ale ztratila jsem mobil." "No, nevadí, napíšu ti přes Ondru. Zatím se měj."
Když se rozloučili, zavřela za sebou dveře, opřela se o ně a sesula se na podlahu.
"Ahooj, Adél," vítal z obýváku Ondra uvelebený v křesle." "Ahoj, to je fajn, že už jsi doma." "Byl jsem ještě něco nakoupit a potom... vám dvěma to tak slušelo..."
"Já … najednou se mi začala podlamovat kolena a nevěděla jsem, co říct. Vyschlo mi v krku a cítila jsem, jak se mi všechna krev
hrne do hlavy a navíc... já nevím.... je to moc složité..." "Naopak, řekl bych, že je to velmi jednoduché. Vypadá to, a nepřišel jsem na to žádnou vědeckou cestou, že jsi se zamilovala."
Adéla vyprskla smíchy. "Myslím, že máš naprostou pravdu."
"Ty, poslyš, Adélo, nevadilo by ti, kdyby dnes Petr přišel na návštěvu ? Víš, je to můj kamarád a občas se za mnou staví. Ale to už ti jistě cestou stihl vyzvonit."
Adéla cítila, jak se jí do spánků hrne krev. Představa, že ho opět uvidí, byla prostě úžasná. "Proč by mi to mělo vadit ?" Řekla nadšeně. "Tak fajn. Do třetice musíme podniknout velký nákup. Péťa totiž miluje šunkofleky.Navíc ty taky nemůžeš pořád chodit v mém oblečení. Abych nezapoměl. Každou sobotu dělám tzv. "Velký úklid". Mimochodem.... nechtěla bys s Peťou někam zajít ?
Ukázal by ti, kde co je, zkratka by tě tady trochu provedl." "Proč ne?" Řekla a usmála se.
"Běž se připravit. Co nevidět budeme muset vyjít, abychom stihli autobus." "To je dobře, pěšky by se mi nechtělo."

Autobus zastavil těsně ve chvíli, kdy došli na zastávku. Cesta se kvůli úmornému vedru zdála být zdlouhavá a nesnesitelná. Když však přece dorazili na místo, octli se před obrovským náměstím. Sotva vystoupili, rozběhla se Adéla k prvnímu obchodu, který ji padl do oka.
"Počej chvíli, tady mají fakt dobré oblečení pro všechny. Určitě si vybereš."
Adéla chvíli zaváhala. Nedovedla pochopit, že kluk, kterého zná sotva dva dny, je za ni schopný utratit tolik peněz . Nicméně byla ráda.
Vchodové dveře se před nimi samy otevřely. Uvnitř to vypadalo nádherně. Kromě obrovského prostoru s několika patry, které zdobila pestrobarevná flóra, visely na strobě nádherné lustry, které byly posety třpitivými kamínky, jež dělaly velmi dobrý dojem. V místnosti byly také figuríny, na kterých visely nejrůznější kousky společenských, extravagantních i běžně se nosících oděvů.
Adéla na ten skvost chvíli koukala s otevřenou pusou a potom řekla : "Ondro, je to sice nádhera, ale tohle si nemůžu dovolit."
"Tohle,prosím tě, nechej na mě. A nechci slyšet žádné námitky, nebo ti něco vyberu sám."
Chvíli se tedy koukala a pak vzala několik věcí do kabinky, kde si je postupně zkoušela. S každým novým modelem se ukázala Ondrovi, který pokaždé, když ji viděl, dal palec nahoru. Nezůstalo však jen u oblečení. Na účtence se objevily ceny i za různé doplňky a líčidla. Bylo opravdu štěstí, že měl Ondra kreditku. Když pohlédl na hodinky, jímala ho hrůza.
Urychleně zaplatili a jak nejrychleji mohli, odtamtud odešli.

V superparketu, který stál hned vedle, nakoupili poslední suroviny potřebné k večeři a v poslední minutě doklusali na autobus. Inu, měli štěstí, že ho stihli, jinak by se nedostali včas domů. Byl totiž poslední.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama