Kapitola 6
U rybníka
Když se Ondra probudil do nového dne, uvědomil si, že usnul a otočil se směrem ke dřezu. Ouha. Nádobí bylo umyté. "Dobré ráno, Ondro, jak ses vyspal." "Dobré ráno, no v posteli by to bylo pohodlnější." Adéla se upřímně zasmála. "To ti věřím."
"Díky, že jsi umyla to nádobí." "Není zač." "Škoda jen, že jsi nenachystala i snídani." Zažertoval Ondra, Adéla to však vzala vážně. "To můžu snadno napravit."
Vzala tedy prkénko a nůž a chystala se krájet. Se zasněným pohledem rozkrojila a řízla se hluboko do prstu. Když to Ondra uviděl, bleskurychle vzal čistý kapesník a Adéle jím zraněný prst obvázal. Přes tenkou vrstvu kapesníku prosakovaly kapičky krve. Ondra se Adéle hluboce podíval do očí. Ta mu jeho pohled opětovala. Brzy však Ondra očima uhnul.
"Díky." Řekla tiše. "Není zač. Posaď se, dodělám to." "Jsem nemožná."
"Jsi zamilovaná a v tom případě jsou takové nehody na denním pořádku. Jestli mi chceš s něčím pomoct, můžeš převléct peřiny, umýt všechna okna a uvařit oběd. Čas ti tak rychleji uteče a pak co nevidět příjde Petr a provede tě po okolí."
"To je výborný nápad. Hned po snídani s tím začnu. Mimochodem... promiň mi tu otázku, ale neříkal jsi náhodou, že velký úklid děláš až v sobotu ?" Místo odpovědi se jí zeptal otázkou. "Promiň mi i ty ten smělý dotaz, ale ty těm pár maličkostem říkáš velký úklid ?"
"Už mlčím." Řekla a pustila se do práce. Byla pilná jako včelička.
Vesele si zpívala a těšila se na pozdní odpoledne...
…. Když byla o pár hodin později se vším hotová, vyšla ven a na louce natrhala plnou náruč květin, které dala do vázy. Protože do jeho příchodu ještě nějaká chvilka zbývala, začala květiny aranžovat.
Dala si záležet a proto výsledná práce vypadala fantasticky.
Uslyšela zvonek. "Je tady." Pomyslela si. "Jdi otevřít !" Křikl na ni Ondra. Dodala si trochu odvahy a šla ke dveřím.
"Ahoj, krásko," řekl, když otevřela dveře. "Ahoj," odpověděla nervózně. "Chtěl bych tě dnes vzít na jedno místo. Je tam nádherně. Myslel jsem, že by se ti tam mohlo líbit. Musím tě ale varovat, že o tom místě víme jen já a Ondra. Proto tam musíme jít v naprosté tajnosti." "No a v čem je problém." "Neber to osobně, ale ani ty nesmíš vědět cestu. Proto tě prosím, abys se otočila." Poslechla.
Petr vytáhl z kapsy šátek a začal jím Adéle zavazovat oči.
"Počkej!" Řekla vystrašeně a pokoušela si šátek z očí strhnout.
Petr jí však chytil za ruce, přitáhl si ji k sobě a řekl: "Pššt, jen klid, jen klid." Adéla, jako omámená, se přestala bránit. Cítila bezmoc, napětí, strach ale zároveň i velké vzrušení, oddanost a touhu.
Chytila se jeho ruky a nechala se vést.
Plně mu věřila a její kroky směřovaly tam, kde jeho. Trvalo nějakou dobu, než došli na místo.
Když Petr usadil Adélu na lavičku, která tam stála, sundal jí šátek z očí a sedl si vedle ní.
Adéla z prvu nic neviděla ale když konečně zaostřila, naskytl se jí pohled na nádherný rybník,nad nímž zapadalo slunce. Uprostřed pluly dvě labutě. Zatajila dech. Takovou krásu snad v životě neviděla.
"Ach, Petře, to je nádhera. Děkuji ti, že jsi mě sem vzal." Petr se jen usmál a poté se oba zadívali na žhavou kouli, která se pomalu ale jistě skláněla za obzor. Petr využil romantické chvíle a položil Adéle ruku kolem ramen. Oba věděli své, oba mlčeli.
Petr prolomil ticho a zeptal se : Za týden jedu s děckama z kostela na výlet. Nechtěla bys jet taky ?" "Moc ráda. A kde to vůbec je ?" "V Odrách. Je tam v okolí taková malá vesnička.
Uvidíš, že se ti tam bude líbit." "Určitě." "Dobře, dohodnuto. Příjdu pro tebe v pátek o půl druhé, tak buď připravená."
"Žádný strach."
"Je pozdě. Měli bychom se vrátit." "Proč to všechno tak rychle utíká ?! Chtěla bych být ještě chvilku s tebou." "Ondrovi už bude smutno." "Ale mě bude bez tebe víc." "To neříkej, jinak tě unesu až na kraj světa a už budeš jen moje." "To nemusíš, já s tebou půjdu dobrovolně." "S tebou se člověk opravdu nenudí." "Ale já jsem to myslela vážně." "Vždyť to já přece taky."
"Doprovodil bys mě domů ? Prosííím." "Přece sis nemyslela, že bych tě nechal jít samotnou. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo." "Tak jdeme."
"Půjdeme zkratkou. Znám to tady jako vlastní boty." "Jen abychom se neztratili."....
….. Co čert nechtěl, za chvíli už opravdu nevěděli jak dál. Adéla začala panikařit. Chytila se Petra za ruku a začala potichu vzlykat. Když si toho všiml, jemně jí bříšky svých prstů osušil zmatenou tvář. Když k tomu dodal i úsměv a přislíbil, že společnými silami najdou cestu zpět, znatelně se uklidnila.
Na cestu jim svítil zářivý úplněk. I když klopýtali přes kořeny stromů a semtam si museli odkrývat z obličeje smrkové větvičky, nevzdávali se. Došli až na konec lesa a když odstraňovali poslední větévku,užasli.
V dálce stál tolik známý kostel, jež ozařoval měsíční svit. Velmi se zaradovali a utíkali k němu. "Odtud už je to opravdu kousek."
"Doufám, že už nebudu muset jít poslepu."
"Ne, teď už to opravdu nebude nutné." Z ničeho nic se Adéla začala klepat. Když to Petr zpozoroval, sundal rychle svou lehkou mikinu a oblékl ji Adéle. "Děkuju." "To je přece samozřejmost.
Konečně došli domů. Petr zaklepal na dveře. Asi po deseti v teřinách se v nich objevil rozespalý Ondra. "Díky, že jsi mi ji dovedl v pořádku." "SKORO." Dodala Adéla a hnala se do kuchyně. "Tak já už pomalu půjdu." "Pozval bych tě dál, ale sotva držím víčka." "To je v pohodě, já už stejně musím jít."
Když Ondra zavřel dveře, šel za Adélou, která u stolu popíjela čaj.
"Tak jak sis užila dnešní den ?" "Řekla bych, že to byl jeden z nejnezapomenutelnějších zážitků. K rybníku, nad kterým zapadalo slunce mě ještě nikdo nikdy nevzal." "Tam jsem chodíval s Andreou." Posteskl si Ondra.
"To je mi líto." "Nemohla jsi to vědět." "Ale mohla. Petr říkal, že je to tajné místo, o kterém víš jen ty a on." "To že řekl ?" Ujistil se pobaveně." "Jo, přesně tohle." "To je ale cvok. Řekl bych, že to byla spíš velmi dobrá záminka, než tajné místo." Oznámil pobaveně. "A co bylo dál ?" Zajímal se.
"Pak jsme se málem ztratili."
Tentokrát se Ondra neudržel a od plic se zasmál. "To je mu podobné." "Ale ne!" Vykřikla najednou. "Zapoměla jsem mu vrátit tu mikinu. Vidíš, to mi připomělo... jede za týden s děckama na tábor a chce, abych jela taky. Myslíš, že bych mohla ?" "Jistě, proč ne." Od té doby, co skončil školu, pravidelně takhle vypomáhá a vždycky za to něco dostane."
"Já myslím, že je to skvělé. Alespoň do doby, než bude mít nějakou stálou práci. No nic. Myslím, že si půjdu lehnout."
"Jen běž. Uvidíme se zítra."
