16. března 2011 v 17:18 | co-mohl-napsat-zivot
|
Kapitola 8
Výlet
"Radši si s tím jídlem krapet pohni. Petr je tu ve dvanáct." "Wow, to už moc času není." Řekla, když se podívala na hodinky.
"Tak už se prosím tě najez, ať nabereš sil na ten pětikilometrový kopec, který budete muset vyjít pěšky." "Kopec ? Pěšky? O tom mi nikdo nic neříkal." "Jen klid, pohyb velmi prospívá našemu srdci." "Když to říkáš ty, tak na tom určitě něco bude." Řekla a spiklenecky mrkla...
….. Chvíli poté, co dojedla, zazvonil zvonek u dveří. Šla kvapným krokem do pokoje pro krosnu a když se vrátila, strnula úžasem.
Slušelo mu to. Měl na sobě červené tričko, třičtvrťáky, na nohách černé Adidasky a kytaru přes rameno. Samozřejmě nemohly chybět vkusné sluneční brýle.
"Můžeme jít?" Pokývala na souhlas. Měj se, Ondro." Řekla a objala ho.
Když vyšli z domu, museli jít rychlejším krokem. Už tak měli trochu zpoždění. Nejenže byli vedoucí a nesli veškerou odpovědnost za včasný příjezd i odjezd, ale také za malé děti a ubytování.
"Naštěstí už to není daleko. Děcka už tam určitě budou čekat.
A opravdu. Když došli na nástupiště, naskytl se jim pohled na patnáct malých rošťáků, kteří překřikovali jeden druhého.
Až když si Petr stoupl na lavičku a zapískal na píšťalku, bylo ticho. Všichni svou pozornost soustředili na něj.
"Nazdar, rošťáci, tohle je Adéla a bude mi pomáhat. Teď se všichni přemístíme na třetí nástupiště, odkud nám ze čtvrté koleje, přibližně za deset minut, přijede náš vlak. Jasné ?"
"Ano, ano," volali. Postupně se seřadili do dvojic a následovali své vedoucí.
Poté už jen zbývalo čekat, až vlak opravdu dorazí. Najednou malý chlapeček zatahal Petra za ruku a prohlásil : "Mě se chce na záchod." Petr se jen usmál a řekl : "Ve vlaku na to budeš mít času dost." Ten už z dáli houkal a všechny cestující upozorňoval, aby nevstupovali do koleje.
"Nikdo se od nás nehne ani na krok." Řekl přísným hlasem Petr.
Průvodčí oznámil odjezd vlaku. Když všichni nastoupili, dal se konečně do pohybu. Cesta díky skvělým hrám netrvala příliš dlouho. Vystoupili na zastávce Jakubčovice nad Odrou. Už když viděli ten pětikilometrový kopec, přešla je chuť na něj šplhat.
Naštěstí se před nimi objevila autobusová zastávka, a tak si počkali na autobus, který je na místo bezpečně dovezl.
"Tak, jen pro pořádek. Vzhledem k vašemu věku a vzhledem k tomu, že máme novou vedoucí, uděláme vyjímku a tenhle víkend budete všichni spát ve velkém pokoji. Jestli však uslyším jediné slovo..." Větu nedokončil, ale zvedl prst a podíval se na děti káravým pohledem.
"Abych nezapomněl. Teď půjdete nahoru, vybalíte si všechny věci, navečeříte se, vyčistíte si zuby a pokud budete hodní, Adéla vám přečte pohádku na dobrou noc. Platí ?" "Platí." Ozvalo se jednohlasně.....
…. Když se dojedl chleba s paštikou, pomodlilo se, vyčistili se zuby a ulehlo se do spacáků, vešla do pokoje Adéla, pohodlně se usadila na židli a začala vyprávět.
" Povím vám pohádku O pejskovi Chundeláčkovi. Byl jednou jeden velký černý pes jménem Matěj. Nikdo ho neměl moc rád, protože byl takový samotář. Jediný, kdo měl pro něj alespoň nějaké pochopení, byla paní prodávající v obchodě s uzeninami. Ta mu vždy ajednou zase stalo, uviděl Matěj malou chlupatou kouli. Opuštěnou, vystrašenou kouli. Přistoupil k ní blíž a řekl : "Hej, ty, co jsi zač." "Já-já-já nevím. Nemám jméno." Jak už jste sami jistě poznali, z chlupaté koule se nakonec vyklubalo malé štěně. "Ty nikoho nemáš?" Zajímal se Matěj. "Ne," zakňučelo tiše štěně. "Tak pojď se mnou. Bude nám spolu veseleji. A budu ti říkat třeba... Chundeláček." Nakonec se z těch dvou stali nerozluční kamarádi. Tak. Zazvonil zvonec a pohádky je konec." Když Adéla skončila své vyprávění, přeletěla pohledem po pokoji, byla nadšená. Všechny děti usnuli.
ochotně dala nějaký ten buřtík na přilepšenou. Když se tak
Předem upozorňuji, že to je koment ke tvému komentu ;D
Tak díky za pochvalu, snažím se xD Pokud bys chtěla, stále ještě hledám SB...