Jak jsme úspěšně zdolávali stezku odvahy. Jednoho deštivého odpoledne jsem se rozhodla, že ve večerních hodinách zdoláme záludnou stezku odvahy. Pokud ji projdeme celou až do konce, bude nám přislíben slaďoučký poklad. S kamarádkou jsme se patřičně nastrojili a zmalovali (jedna jako zpěvák ze skupiny Kiss, druhá jako čarodějnice ála Freddy Krueger). Takto vybaveni jsme se jaly deštníků, (včera lilo jak z konve) a střemhlav vyrazily do zuřivého deště. Cestou jsme hledaly různé indície, které nás měly dovést k vysloužené odměně. Šly jsme temnými ulicemi a vrhaly jsme stíny, které nás děsily. Konečně jsme došly na osamělý hřbitov (jo, já byla natolik omámena alkoholem, že jsem v noci lezla na hřbitov:D). Děsil nás až ledový klid odpočívajících nebožtíků. Na hrobech hořely svíce, (sem tam) a kromě dvou šílenců připomínající oživlé mrtvoly, tam nikdo jiný nebyl. Došly jsme ke starému dubu a hledaly poslední indícii, která nás měla dovést k tolik vytouženému cíli. Ať jsme hledaly, jak jsme chtěly, nic jsme nemohly najít. Strach v nás rostl. Byly slyšet jen dvě věci: kapky deště, které dopadaly na chladné hroby a tlukot našich pulzujících srdcí. Když už se zdálo, že nic nemůže být horšího, cosi se nám mihlo pod nohama. K smrti vyděšené jsme posvítily na zem. Naše zjištění bylo zdrcující. Pod nohama se nám totiž prohnal asi 6 palců dlouhý JEŽEK!!! Následně naše kroky směřovaly ke kříži Ježíše Krista. Tam jsme taky našly to, co jsme hledaly. Indícii v podobě hádanky. Cíl byl jasný: vrátit se zpátky domů. Při příležitosti jsme šly uctít památku Janiných (kamarádčiných) prarodičů. Abych ještě umocnila hrůzostrašnou atmosféru, pustila jsem z telefonu vytí vlků. Děs v očích kamarádky, m napověděl, že tady končí všechna legrace a že bychom se měly vrátit domů. Chytily jsme se za ruce a společně jsme kvapnými kroky spěchaly pryč ze hřbitova. Naštěstí nás nikdo nepřepadl. Nemohly jsme si nevšimnout starého prokletého mlýna. V šelestu větví, ve kterých se proháněl vítr, jsme jako by zaslechly nářek dětských duší. Vzaly jsme proto nohy na ramena a i když neustávající déšť zřetelně zpomaloval naše kroky, vidina brzkého příchodu domů nás hnala kupředu. Cestou jsme potkaly občany projíždějící kolem. Protože jsme od přírody povahy slušné, chtěly jsme mladý pár, který přibrzdil a vystoupil z auta, pozdravit. Pohled do našich tváří je vyděsil natolik, že se nezmohli na slovo. My jsme se jen pousmály a temnými ulicemi jsme kráčely dál. Došly jsme až ke kostelu, který nám dodal sílu. Ač bylo už velmi pozdě, před vchodem do kostela jsme spatřily stařenku. Podívala se na nás, my se zvdořile usmály, ona zalapala po dechu, pokřižovala se a začala se modlit. Brzy po tom jsme promočené na kost došly domů. Lehly jsme si do spacáků a sušily se. Poklad jsme však nemohly najít. Byly jsme trochu zklamané. V tom však přišla Janina maminka a oznámila nám, že na šustícím polštáři se jí příliš dobře nespí. Když jsme polštář rozeply, naše oči zaplnilo štěstí. V polštáři se ukrýval tak dlouho hledaný poklad. Srdce nám zaplesalo radostí, že jsme tak dlouhou a děsivou cestu nešly zbytečně.
Tohle se opravdu stalo na narozeninách mojí nej kamarádky, když jsme si z nudy a sentimentality chtěly zavzpomínat na to, jaké to bylo, když jsme, jako malí, zdolávali stezku odvahy :D



a takhle jsme na tu naši stezku, vyrazily
